Zatímco roli homosexuála už si Lukáš Hejlík vyzkoušel v jednom divadelním představení, učitele hrál poprvé. Spojit obojí dohromady v roli Romana Sivého v seriálu Základka pro něj prý byla moc zajímavá zkušenost.
V seriálu mě zaujaly mimo jiné také vaše kostýmy. Prý jste si je vybíral sám...
Nevybíral, jen trochu dolaďoval. Ale pravda je, že dvoje kalhoty – modré a pak takové hořčicové, které se vám jistě musely také líbit, jsem si koupil sám speciálně pro tento seriál. Taky jsem poprosil, jestli bych mohl mít brýle. Homosexuála jsem už sice hrál v divadle, v Kočce na rozpálené plechové střeše, ale před kamerou jsem ho hrál poprvé. Byl jsem nadšený, že si takovou roli můžu vyzkoušet, těšil jsem se na natáčení a snažil se všechno doladit do posledního detailu.
Snažil jste se pro tuto roli odkoukat třeba určitá gesta, intonaci nebo pohyby?
Ne, protože už jsem měl zkušenost z divadla, navíc Romana jsem nechtěl hrát jako evidentního homosexuála s přehnaně zženštilými gesty. Po roli v Ošklivce Katce nebo Terapii jsem najednou hrál plachého člověka, žádného frajera nebo chlapíka od rány. Navíc Základka je velká nadsázka, což se nám všem skvěle hrálo. Je fajn dostávat úplně odlišné herecké úlohy, jsem rád, že nejsem zaškatulkovaný jen do určitého typu rolí.
Vy jste měl dost razantní nástup do děje. Hned v prvním obraze vás školník polil barvou. Jak se vám tato scéna natáčela?
Ano, to byla skvělá expozice. Prvních deset minut se povídá o tom, že přijdu, v prvním obraze, kdy se objevím, mě školník poleje barvou, ve druhém mi čistí obličej ředidlem, až omdlím, a ve třetím se dostanu do homosexuálního nebe. Uznejte, že to je nádherný vstup do seriálu a vděčný začátek pro to, aby člověk vtipně rozehrál svou postavu. Polití barvou muselo vyjít takzvaně na první dobrou. Školník mě polil vodou ředitelnou barvou a já hned běžel do sprchy, aby na mně nezatvrdla. Jen bylo trochu nepříjemné, že jak jsem mluvil, dostala se mi barva i do pusy. Tohle byla opravdu asi nejbláznivější scéna, jakou jsem kdy točil.
Jaké máte vzpomínky na školu?
Vždycky jsem byl vůdčí typ, rošťák, trochu jelito, ale taky pokladník nebo rovnou předseda třídy. Musel jsem být vepředu, aby na mě bylo vidět. Na základní školu, chodil jsem do ní v Lounech, docela rád vzpomínám.
Jak to myslíte, že jste byl jelito?
Nevím, byl jsem zkrátka jalovej. V průběhu roku jezdím poměrně hodně po školách v celé republice s projektem LiStOVáNí.cz. Takže se dost pohybuju mezi žáky a studenty nejrůznějších škol. Třeba středoškoláci v Praze mi připadají mnohem dospělejší, než jsem byl já a moji vrstevníci. Nejen tím, jak se oblékají a jak jsou suverénní, ale i svým projevem mi připadají starší, až trochu dekadentnější. Proti nim jsem byl ve stejném věku opravdu jelito. (směje se Lukáš)
Jak byste se vy sám cítil v roli učitele?
Umím si sebe sama představit jako učitele a myslím, že bych to zvládl. V našem projektu LiStOVáNí.cz se realizuju i jako režisér. Vybereme každý měsíc jednu knihu, vezmeme z ní to nejzajímavější a nejpodstatnější – a z toho uděláme jakési scénické čtení na divadelním jevišti. Už jsme zdramatizovali téměř 75 titulů a odehrajeme až na 450 představení ročně. Nejnověji chystáme šňůru s knihou slovenského autora Jána Uličianského Malá princezna. V listopadu slavíme desetileté výročí! No a takhle manažeruju i více než deset lidí. A moc mě to baví. Režisér, principál – to je svým způsobem taky učitel. Proto myslím, že bych uměl a mohl učit. Tuhle profesi musí dělat člověk, který je vyrovnaný, žádná slabá nátura nebo plachá povaha. Měl by mít určité charisma, aby ty děti dokázal zaujmout. Klidně bych si na to troufnul.
