Ich
Jmenuji se Lucka je mi 20 let. Jsem nomální holka.
A kdo chce at si mě přidá.Kdo chce tak si klidně můžem i psát,je mi to jedno. Ráda poznám nové lidi. Přátel není nikdy dost...
S pozdravem Lucka.
ženy po něm šílí nejen v Ordinaci
Z herce Lukáše Hejlíka se pomalu (nebo možná že ne pomalu) stává idol žen. Ostatně sám to na sebe prozradil...
Lukáš Hejlík představuje v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 charismatického doktora Jáchyma Kalinu, velkého svůdce žen. Během poměrně krátké doby svedl dokonce i Magdu Mázlovou, manželku primáře Čestmíra Mázla.
Nyní se chystá na krásnou vietnamskou sestřičku Tien - a snad už můžeme naznačit, že jeho snaha bude korunována úspěchem. Avšak tmavovlasá kráska si přeje vážnou známost - zatímco okouzlující lékař je spíše přelétavý typ...
"Jestli mám přítelkyni? Spoustu!" odpověděl Lukáš Hejlík na jednu z otázek v on-line rozhovoru. Blíže to nespecifikoval, a tak se můžeme jen dohadovat, zda měl na mysli kamarádky, nebo...
Také vás zajímalo, zda má herec něco společného se svou postavou, zda se jí v něčem podobá. "Jo, není mi to nijak vzdálené. Když teda pominu, že úplně neoperuju," odpověděl oblíbený herec. Co čeká jeho postavu a jak se bude vyvíjet?
dá se, že to bude "pecka", neboť na tuto otázku Lukáš Hejlík odpověděl: "Teď velmi drsně! Ale to nemůžu prozradit! Ale je to fakt drsný! Na druhou stranu - konečně je tam co hrát. Bude pak těžký si jít třeba v Opavě koupit koláče..." prozrazuje Lukáš Hejlík, že ho možná čekají doby, kdy ho budou prodavačky v obchodech odmítat obsloužit...
Jak Lukáš Hejlík nejraději relaxuje? "V Praze vařím (a piju víno), doma na chalupě vařím a spravuju si tam to svoje hospodářství. Pak taky cestování, výlety, kavárny - bavi mě to spise aktivnějsi formou..."
Zajímalo vás mimo jiné i to, zda se Čestmír Mázl dozví o sexu mezi Magdou a svůdcem Kalinou. Dobrá otázka. Škoda že na ni Lukáš Hejlík jen stručně odpověděl: Nevím, Ostatně i kdyby věděl, asi by to nemohl prozradit... Co myslíte vy? Dozví se to Čestmír, nebo nedozví?
Proč Lukáš Hejlík z Ordinace natíral trámy blátem
Oblíbený herec Lukáš Hejlík si na Moravě splnil svůj sen o idylickém bydlení. Pojďme na návštěvu...
Jak sympatický herec, kterého znáte z Ordinace jako Jáchyma Kalinu, přišel ke své chaloupce? "Najít na jižní Moravě samostatně stojící chalupu byl docela problém, ale tak jsme si to kdysi s bývalou ženou vysnili, takové bydlení na chalupě u Brna, a chalupu jsme také našli. Nebyla v úplně nejveselejším stavu," líčí herec.
"Dovedl jsem na místo činu svého otce, zkušeného stavitele, a zeptal se ho: Můžeme to koupit bez toho, abychom na to museli příštích pět let sáhnout? Odpověděl, že to určitě můžeme," říká Lukáš Hejlík. Nicméně hned to léto se začalo s kompletní rekonstrukcí. Ta byla někdy rychlejší, než si herec přál, takže mnohé nápady nestihl realizovat. To přišlo později.
Naštěstí je představitel Jáchyma Kaliny na herce až neuvěřitelně zručný. "Byl jsem fanatik do používání starých materiálů - kombinování starých trámů, natírání nových fošen blátem tak, aby po vykartáčování a naolejování vypadaly stejně staře jako letité stropní trámy," vypráví zručný herec.
"Z půdy jsem zachránil sto let staré jedlové fošny a udělal z nich podlahu v ložnici. Půdovky po mé babičce zdobí podlahu pracovny a chodby. Z okolních vesnic jsem si na inzeráty našel kachlová kamna a pak je nechal postavit v kuchyni a v ložnici. Jimi dnes také přitápím. Jinak je chalupa vytápěná plynem."
A teď ho čeká druhá vlna přestavby. Udělá novou střechu, opět za použití starých střešních, třikrát pálených tašek, přistaví další dvě místnosti. "Tam bude mít konečně dcera svůj vlastní pokoj a já takovou další zimní zahradu. Západní stranu chci nechat celou prosklenou, aby příjmala světlo, kterého se do takto postaru orientované chalupy mnoho nedostává."
Kompletní rekostrukci má za sebou také stodola, jejíž štít se po dvacet let pomalu sesouval. "Udělal jsem v ní naprosto originální špalkovou podlahu z akátových špalků. V létě tam mám sezení pro dvanáct a více lidí a je v ní úžasně. V zimě tam mám spoustu věcí, auto, balíky sena a podobně," říká herec.
"Nábytek mám starý, případně renovovaný velmi šikovným truhlářem. Ten mně dělal i venkovní okna, jejichž renovace stála více než výroba vnitřních replik. Jsou přes sto let stará a mám k nim, jako k celé chalupě, vřelý vztah," vypráví Lukáš Hejlík.
Nechybí ani nábytek od dalšího velmi šikovného truhláře, který Lukášovi zhotovil nábytek z europalet také do pražského bytu. "Především stůl, knihovna a pohovka, vše ze starých trámů a silných borových fošen," objasňuje herec
Ovšem rozhodně nesmíme zapomenout na zvířecí obyvatele farmy: je to pět ovcí a beran. Bývalo jich víc, až patnáct. "Teď, protože je už pastva suchá po vydatném létě, jsou na výletě. V parku u lednického zámku, přímo před slavným liechtensteinským minaretem na Ovčím ostrově. Opravdu, tak se jmenuje. Ptal jsem se kastelánky Holáskové: Proč tam teda nemáte ovce? A ona řekla: A proč je teda nedovezete?"
Pes Šprček je už veterán, borderkolie. Když páníček na chalupě není až třeba týden, stará se o Šprčka soused Jára, který pomáhá i s hospodářstvím. Páníček bohužel nemá na pejska tolik času, kolik by si oba přáli, a vyčítá si to...
"Na zahradě pěstuju jen to, co můžu přímo jíst. Špenát, salát, cibuli, rajčata, dýně, cukety, jablka, švestky. Mám vysoké záhony, dost dobrá věc pocházející z Německa," říká pracovitý herec.
"Na chalupu nejezdím odpočívat, a když, tak velmi aktivně. Až když je tam člověk tři a více dnů, ale to se mi daří velmi málo, má šanci tam něco udělat. Je to místo, kde trávím čas se svou dcerou. A jsem nadšený, že má přítelkyně to tam má ráda a ve všem kolem chalupy a hospodářství mi pomáhá. A to prosím i se zabíjačkou - teď posledně zdatně vážila maso ze sedmnácti jehňat a solila kůže k vyčinění. Máme takový sen - rádi bychom je o Vánoce prodávali na Vánočních trzích na brněnském Zelňáku," uzavírá Lukáš Hejlík.
Foto
Krasavec Hejlík:Už pět měsíců randí s modelkou
Seriálový krasavec Lukáš Hejlík (29) po rozchodu s manželkou Veronikou nezahálí. Podle informací Blesku už pět měsíců randí s pohlednou blondýnkou."Ano, jsem zamilovaný," řekl Blesku Hejlík a zároveň přiznal, že jeho novou partnerkou je modelka Veronika Šebková (25)."Známe se už delší dobu, vlastně nás seznámila jedna naše společná kamarádka a postupem času přeskočila jiskra," řekl zamilovaný herec, který ještě v srpnu Blesku tvrdil, jak ho rozchod s manželkou sebral. "Bojuju, jak se dá. Drží mě nad vodou hlavně práce. Pořád přemýšlím, proč se nám to nepovedlo, a snažím se s tím vyrovnat," tvrdil tehdy herec, přestože v té době byl už více než měsíc zamilovaný do modelky Veroniky.
Hejlík sbalil krásku,randí s Písařovicovou
Herec Lukáš Hejlík (31), hvězda už skončeného seriálu Ošklivka Katka, má nový objev. Po rozvodu s manželkou Veronikou a vztahu s modelkou mu padla do oka moderátorka České televize Daniela Písařovicová (32), se kterou se objevil na premiéře seriálu Terapie.
Lukáš Hejlík:Rozchod stále bolí!
Seriálového krasavce Lukáše Hejlíka (29) rozchod s manželkou Veronikou pořádně sebral! "Není mi z toho dobře. Snažím se teď soustředit hlavně na dcerku. Trávím s ní, co nejvíce času," svěřil Blesku Hejlík."Bojuju, jak se dá. Drží mě nad vodou hlavně práce. Pořád přemýšlím, proč se nám to nepovedlo a snažím se s tím vyrovnat," přiznal smutně herec. Fakt, že bude dcera Klárka (2,5) vyrůstat v neúplné rodině herce velmi trápí. "Je ještě tak malinkatá," řekl téměř plačky a spíše pro sebe.
Životopis
Herec Lukáš Hejlík se narodil 27.ledna 1980 v Mostě. Je ve zanamení vodnáře.Absolvoval Obchodní akademii v Lounech a později Vyšší odbornou školu v pražské Michli,ktrou pod vedením Jana Hartla,Evy Hodinové,Otomara Krejči a Heleny Glancové úspěšně dokončil v roce 2002.V tom samém roce nastoupil do angažmá v Jihočeském divadle v Českých budějovicích.O dva roky později přesídlil do angažmá Městského divadla Brno,zároven hostuje i v Opavě.Na poli celovečerního filmu debutovalv roce 2007 coby Martin ve snímku Kryštofa Hanzlíka CRASH ROAD. V televizi se začal pravidelně objevovat coby syn Ladislava Freje a prezident společnosti KM styl Tomáš Meduna v seriálu TV Prima OŠKLIVKA KATKA.Lukáš je navíc autorem kultovního projektu scénických čtení Listování,který sdružuje několik herců českých divadel.
Herecká filmografie:
Dobrá čtvrt(2005)
Crash Road(2007)
Kriminálka Anděl(2008)
Ošklivka katka(2008)
Vím,cos dělal v pátek(2009)
Aféry(2011)
Okno do hřbitova(2011)
Terapie(2011)
Znamení koně(2011)
Lukáš se tedka bude objevovat ve dvou seriálech. Na primě v seriálu základka(role Roman Sivý). A na nově v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2( role Jáchym Kalina)
*Rozhovor s Lukášem Hejlíkem
Narodil jste se skoro na konci ledna v roce 1980, takže Vám bylo letos už třicet. Myslíte si, že už ty nejlepší roky máte za sebou nebo že Vás to lepší teprve čeká?
Fešák Lukáš Hejlík z Ordinace:
Tak mnoho vytížených lidí, jako je on, moc není. Všichni ho znají jako herce, někdo možná jako propagátora čtení knih, méně už určitě lidé vědí, že je to také dobrý produkční, ředitel, farmář, gurmán, táta, model, návrhář... A všechny tyhle role má rád a věnuje se jim se stejným nadšením.
Máš toho opravdu hodně, ale kdyby ses měl představit někomu, kdo tě vůbec nezná, jakou profesi by sis vybral? Co tě asi charakterizuje nejvíc?
Dělám spoustu věcí a jsem docela hrdý na to, že nejsem jenom herec. Už moc nemluvím o tom, že mám ovce, že jsem farmář, i když po pravdě už moc nejsem. Hospodářství mě pořád baví, ale časově to už vůbec nezvládám, takže jsem se po deseti letech rozhodl s tím skončit. Určitě jsem ale popularizátor knih a čtenářství v ČR, to se ví, protože s tím pořád média otravuju. Ale je to věc, na kterou jsem nejvíc hrdý. Dělám ji nejdéle a z toho všeho asi i nejlíp. Je to mimochodem jedinečný nápad, který ve světě nikde neexistuje.
Po světě i hodně cestuješ. Když se tě na profesi zeptá někdo v cizině, co řekneš?
Jezdím teď třeba hodně do Londýna a ani tam se nějak hrdě neprsím tím, že jsem herec a moderátor. Úplně stejně jako tady. Vždycky to tak trochu zašumluju a pak hlasitě dodám, že dělám i jiné věci. Vlastně ani nevím, proč to tak podávám, a ani nevím, proč bych si měl na herectví stěžovat. Ale když se mě mladí lidi ptají, co mají dělat, aby se dostali na herectví, neradím jim, spíše je odrazuju. Ne že bych nechtěl, aby mi lezli do rybníka, prostě si myslím, že to není úplně dobrá volba. Všichni si to hrozně idealizují. Zjistil jsem to hned v prvním roce v angažmá v Českých Budějovicích, kde jsem se zhrozil, když jsem viděl všechny kolegy nad čtyřicet. Většina z nich to byli nešťastní lidé, jakkoli třeba hrozně fajn, ale život u divadla je zdeptal. Téměř všichni po rozvodu, pořád ve víru kolotoče...
Abych to shrnula. Jsi tedy herec, ale trochu se za to stydíš...
Asi ano. Proto zase rád hrdě dodávám, že dělám nejen to. Koneckonců v tom mém LiStOVáNí jsem vlastně všechno. Herec, manažer, ředitel, produkční, dramaturg, režisér, píárista, výtvarník... A vlastně to všechno jsou ve spojení s knížkami moje koníčky.
Byla tvoje cesta k herectví přímá?
Vůbec ne, neměl jsem nejmenší představu o tom, co chci dělat. Věděl jsem jen, že nechci jít na vojnu. I mě se týkal takový ten klasický středoškolský komplex "hlavně nejít pracovat"! Dneska už se na to samozřejmě dívám jinak. Na vyšší odbornou školu hereckou jsem šel ale neposkvrněný, a to doslova, včetně mnoha řečových vad. Až v přípravách na přijímačky jsem se třeba dozvěděl, co je to monolog! Ale ve výsledku je pak stejně nejdůležitější, kdo tě v té škole vede, a na to jsem měl velké štěstí.
Ptají se tě lidé taky na to, kde hraješ?
Teď moc ne, protože mě znají z televize. Naopak se spíš ptají, kde mám angažmá. Ale já jsem po osmi letech v brněnském Městském divadle už dva roky na volné noze, ale zrovna právě v Londýně jsme se jednou zapovídali o tom, co všechno jsem hrál, a zjistil jsem, jak je to vtipná paleta charakterů a profesí. Náruživý šéf módní firmy, namachrovaný, avšak pod skořápkou velmi sklíčený voják, plachý homosexuální učitel nebo nevázaný libový doktůrek.
Vidíš, a já měla pocit, že máš určitou nálepku. Myslíš, že tě režiséři obsazují podle typu?
Ne! To je tím, že si byly podobné ty moje dvě největší role v Ošklivce Katce a v Ordinaci. Proto jsem i s Ordinací váhal, přesně proto, abys takový pocit neměla a já naopak cítil, že se posouvám a že se učím něco nového. Jako byl třeba právě kantor v seriálu Základka, kluk který třikrát měří a pak možná řízne. Úplně velká výzva to byla v seriálu Terapie, kde hrál psychoterapeuta Karel Roden a já byl jeho úterní pacient, voják z Afghanistánu, který zabil šestnáct lidí, a na to jsem rozhodně nebyl obsazený podle typu, tedy i vzhledu. Naopak, vymýšleli mi tam líčení, aby mě "zošklivili", nechávali mě zarůst, prostě abych nepůsobil jenom hezky. Ale zpět k té rozmanitosti, například Javier Bardem je třeba výborný herec, ale základ jeho úspěchu je v tom, že hrál ve dvanácti úplně odlišných filmech. A to dneska chybí například divadlům. Už nejsou souborová v pravém slova smyslu, že v něm kmenoví režiséři obsazují herce také tak, aby jim dávali úkoly, které je něco učí. Je to dost podobné i v českých filmech...
Tam ještě víc! Obsazují se lidé, u nichž už se očekává, jak budou hrát, protože jejich sdělovací prostředky jsou natolik výrazné, že se pak člověk nedívá na jejich postavu jednající v ději, ale na to, jak se s tím vtipně nebo svým originálně typickým způsobem opět vypořádali. Pavel Liška, Jirka Macháček, Jirka Mádl, Aňa Geislerová... u nich už se víc díváme na ně jako na herce než na jejich figury. To je sice fajn, protože jsou to výborní herci, ale může se stát, že po sedmé roli už to diváka přestane bavit.
Která z těch tvých rolí tě zatím bavila nejvíc?
Na Terapii byl fantastický styl práce, podmínky, které se v České republice nevidí. Bylo to vesměs takové divadlo v televizi. Ono koneckonců když se člověk dívá, jak se dva lidé půl hodiny baví za stolem, popírá to základní televizní pravidla. Tedy že každou minutu a půl se musí střihnout scéna v jiném rytmu, za použití třeba i jiné hudby. Terapie byla všehoprostá, kromě dvou herců, kteří vedli dialog. A lidé se na to dívali, bylo to napínavé a to je fantastické. Tam se opravdu muselo jenom hrát.
Ovlivnil tě ten seriál nějak?
Určitě, začal jsem třeba na základě seriálu chodit na skutečné terapie. Hodně mi to pomohlo, protože jsem v sobě řešil velký trable. Je to výborná věc, ale české předsudky kolem ní jsou stále velké. Snad tomu seriál trochu pomohl. Musím se tomu smát, lidé dávají velké peníze za masáže těla, než aby investovali do své psychické pohody, která ovlivňuje jejich život a jednání víc než ztuhlé trapézové svaly. A pak je tu samozřejmě ten ostych "hlavně aby to někdo nevěděl, ještě si bude myslet, že jsem blázen".
Existuje něco, co by sis chtěl do budoucna natočit, ale ještě nebyla příležitost?
Jasně, pořád jsem si ještě nezkusil pořádnou roli ve filmu. Myslím, že mi přece jen trošku ubližuje ta nálepka seriálový herec, ale s tím já nic dělat nemůžu. Herci s opačnou nálepkou, tedy filmoví herci, to mají naopak mnohem snazší a v tom mají výhodu. Celé to ale neřeší herci, ale spíše další lidé od filmu a potom především média. Filmařům totiž smrdí seriály. Koneckonců Terapie slibovala "neokoukané seriálové tváře" a byl jsem tam já s Martinem Hofmanem a dali jsme tomu, troufám si říct, na prdel! Vůbec se mi v Terapii dostalo zvláštní pocty. Ve výsledku mi všichni, od režisérů přes Karla Rodena až po maskérku řekli, že mě vůbec nechtěli, protože mě tlačil jen supervisor HBO z Ameriky, který mě mimochodem schvaloval i v Ošklivce Katce. Přiznávali mi to však všichni s pocitem, že jako "pardon", a to mě těší. Bylo by fajn, kdyby čeští filmaři někdy ztratili předsudky.
Ovlivňuje to, že jsi často na obrazovce, i tvoje další aktivity? Co třeba ta tvoje role propagátora četby knih? Chodí teď na vaše představení víc lidí?
Já o tom mluvím deset let v rozhovorech, ale ani na základě toho, že se objevuju v seriálu, lidé nechodí nějak markantně víc. My máme své stálé publikum a já jsem za to vděčný. Každý měsíc oživíme knížku na jevišti, nečteme ji nudně za stolem, není to divadelní text. Je to dynamické akční představení a lidé se těší na to, s čím zase přijdeme. A do toho se občas objeví někdo, kdo mě zná ze seriálu nebo si někde něco přečetl. A já jsem rád, že je jich méně než těch stálých. Krásně zapadnou do skvělé atmosféry, která na LiStOVáNích je, a pak se vezou a vrací se dále sami, televize netelevize.
Jsi hrdý otec podařeného dílka...
Jo, funguje to dokonale a já jsem nadšený. A nejvíc jsem asi hrdý na to, že všechno ostatní přichází a odchází. Teď jsem byl na velké MerdeTour se Stephnem Clarkem, autorem bestsellerů Merde, a ten mi, jako všichni zahraniční autoři, potvrdil, že se s něčím takovým ve světě nesetkal. Britští nakladatelé by prý po něčem takovém skočili. Radil nám dokonce si to zaregistrovat. To samé tvrdí i Robert Fulghum, který je teď na měsíc v Čechách, aby je prý konečně pořádně poznal. Chodí se dívat na LiStOVáNí, a jakkoli nerozumí slovům, rozumí naší činohře a energii. Říká nám Létající cirkus. Tohle je prostě dobrý nápad, který funguje.
Jsou diváci stejně nadšení, když s tímhle projektem vyjíždíte za hranice republiky?
Po světě cestujeme s ekonomem Tomášem Sedláčkem, který vydal Ekonomii dobra a zla. Myslím si, že to je jeden z nejpopulárnějších lidí v ČR, protože když s ním přijedeme třeba do Třince, kde je upatlanej plakátek: Přijede ekonom Tomáš Sedláček s projektem LiStOVáNí, tak na něj přijde tři sta čtyři sta lidí. To je mnohem víc, než kdyby tam přijela herecká společnost Václava Vydry. On totiž popularizuje sektor, na který jsme zvyklí spíš nadávat, a je v tom ještě úžasně uvolněný, sexy, vtipný a šíří kolem sebe dobrou náladu. Ta jeho knížka se teď k jeho velkému údivu výborně prodává ve světě, vyšla už v šestnácti jazycích a my po sto padesáti českých reprízách máme i anglickou verzi toho představení. Byli jsme už téměř po celé Evropě, teď s tím zase letíme do Koreje. I když uvidíme, že?
A ty to stíháš všechno obstarat i produkčně?!
Odehrajeme 450 představení ve 150 městech za rok, takže s tím mám neuvěřitelnou práci. Zaměstnávám i svoji maminku, která tomu věnuje deset hodin denně.
Kdy to stíháte odehrát?
Hrajeme často dopoledne, v knihovnách nebo přímo ve školách. LiStOVáNí má obrovský vzdělávací potenciál, velmi nenásilně a vtipně přesvědčujeme děti a puberťáky, že čtení knížek může být sranda i v době, kdy jim přijde spíš fajn porovnávat aplikace v mobilu. Funguje to fakt skvěle. Děcka to neuvěřitelně baví, nás nabíjí, jakkoli hrát za dopoledne pět představení v Bělé pod Bezdězem a vstávat kvůli tomu v Brně za tmy je často maso. Ale šlape to a možná se o mně bude jednou psát v učebnicích: "Ten, co zachránil čtení z knížek." (smích)
Aby ještě ale za pár let knížky byly...
Já myslím, že zrovna u nás to nebude tak strašné, jsou určitě média, co to odnesou víc. Noviny nebo muzika. Já jsem teda jeden z posledních pionýrů, co si kupuje CD, ale to už je doba, nic naplat, jen nesmí zaniknout příběhy. Nesmí se nám stát, že naše vnímání bude omezené na 140 znaků na Twitteru. Ale i to je vývoj. Na všem se dá najít něco dobrého. Já jsem taky zároveň bloger, což mě dost baví, a mám i svoje stránky, kde na sebe občas vyžvaním i docela osobní věci. Beru to jako součást takové terapie.
Všimla jsem si, že máš blog propojený s Facebookem...
Jasně, tam je přece dneska každý tak trochu "v televizi", prostě na očích. Facebook v lidech naplňuje přirozenou touhu být vidět. Čtení to ale trochu deformuje. Můžu tam napsat sebehlubší až přímo intimní blog, ale nikdy to nepřekoná například nahození fotografie. Slyšel jsem dokonce takové drsné postřehy, že když je fotka černobílá, má hned dvojnásobek lajků. Vyzkoušel jsem to a opravdu, tisíc za tři dny! A dneska je všechno ve znamení stručnosti a odpočinku. Když si dnes koupíš časopis, nejdřív ho projedeš, pak si přečteš znovu jen titulky, a pak si vybereš článek, který tě zajímá. Internet to ještě víc minimalizuje. Ale je to prostě jen jiná forma, která musela přijít. Nic nového. Tomu se nedá uhýbat. O to víc je pak fajn, že my tu kašpaříme s knížkou a děláme z toho živou 3D podívanou.
Stíháš produkčně ještě něco dalšího?
Byla toho spousta, ale musel jsem prostě hodně věcí opustit. Stál jsem třeba u zrodu festivalu Hip Hop Kemp, který jsme pošéfovali v pěti lidech a dnes na něj jezdí až dvacet tisíc lidí. Bylo to teda šílené a myslím, že to byl vrchol mého stresu. Já jsem vesměs všechny svoje koníčky proměnil ve výdělečnou činnost, asi abych si nevyčítal, že mám nějaké koníčky. Na druhou stranu jsem toho musel spoustu opustit, práci v rozhlase, svoje hudební pořady, abych si zachoval to nejdůležitější – LiStOVáNí. Ale pořád přijímám nové výzvy, takže teď třeba ještě navrhuju košile pro jednu oděvní firmu.
Takže i návrhář? Jak se člověk k takové práci dostane?
Já jsem pro ně fotil nějaké jejich kolekce, je to taková tradiční česká značka a teď pro ni budu dělat takovou osvěžující kolekci pěti košil, které se dají koupit jako základní set pro všechny účely. Nebude to nic výstředního, ale už teď si v Londýně přefocuju límečky... (smích)
Jedna z tvých dalších rolí a velkých koníčků je rodičovství. Jaký jsi táta?
Snažím se být s malou alespoň týden v měsíci, snažím se respektovat všechno to alternativní, v čem vyrůstá, ale zároveň jí dávat i vidění toho, že já žiju trochu jinak. Aby to neměla tak úsečné, protože to není úplně dobře.
O tobě se taky ví, že jsi gurmán. Stíháš se věnovat i tomuto koníčku?
Naprosto, tím teď opravdu žiju. Pořádám doma "gastrokroužky", pozvu si pět dalších lidí a domluvíme se předem na menu. Každý pak vaří jeden chod, který učí ty druhé. Je to úžasná společenská událost. Lidé by to měli praktikovat běžně. Nekoukat na Prostřeno v televizi, ale udělat si ho doma. Pozvat si přátele, uvařit jim a pak být zase pozváni. Je to společenská záležitost, která lidi strašně obohatí. Chodím taky do Bytové restaurace Na faře k filmové kritičce Darině Křivánkové, to je mimochodem další varianta neobvyklého stravování na společenské úrovni. Vidíš, tady máš hned tři typy toho, jak vařit pro život a žít pro vaření... (smích)
A co sport, baví tě pak spalovat ty přijaté kalorie tímhle způsobem?
Přiznám, že se snažím přesvědčit sám sebe, ale v poslední době se mi to i docela daří. Však už taky musím, je mi 33 a jakkoli se maximálně snažím jezdit vlakem a v Praze téměř jen na elektrokole, stejně měsíčně nařídím průměrně 7500 kilometrů autem. A cítím, jak koprním.
Když jsme zmínili ty eko aktivity, poměrně často se taky mluví o tvém nábytku z europalet, co máš doma. To tě taky ještě drží?
No to je zase další výzva. Vybavení bytu z europalet mi totiž připadá jako ekonomický, ekologický, rychlý, vtipný a zároveň trendy a příkře designový trend. A tak jsem začal spolupracovat se strašně šikovným truhlářem, který je už ale méně šikovný na organizaci a vyrábíme tyhle věci na zakázku.
Takže podnikatel se vším všudy...
Já myslím, že i v kultuře jsem zdatně podnikající osoba. Už jsem o tom dokonce mluvil i s českým časopisem Forbes. Já prostě beru jakékoli zajímavé výzvy. Další výzvou třeba je, že publikuju – píšu do jednoho časopisu týdenní sloupky o českých kavárnách po různých českých městech. To mě taky baví.
Ty toho fakt nemáš málo. Baví tě ta roztříštěnost, barevnost toho všeho, čemu se věnuješ?
Ono je to hrozně fajn. Ty střihy jsou kouzelné, obohacující, jen se z toho člověk nesmí zbláznit.
Pomáhá ti nezbláznit se třeba to, když máš po svém boku tu správnou ženu?
To určitě, chlapi si potřebují někomu postěžovat. A já jsem navíc typ chlapa, co je rád, když ho žena polituje, potřebuju, aby mi říkala: Neboj, to bude dobrý. V tom jsem asi ještě takový mamánek. Ale zároveň chci přijímat ty životní výzvy. Takže v tom nejsem asi zas tak netradiční.
Lukáš Hejlík: Nemám přítelkyni, mám jen ovce
Už nějakou tu dobu pozorujeme, že Lukáš Hejlík (33) patří nejen mezi naše nejkrásnější herce, ale dokonce se zařadil mezi ty nejlépe oblékané s vytříbeným vkusem.
Dámy, zbystřete, tento rozvedený fešák, který je nejen chytrý a sečtělý, je totiž stále nezadaný. A voní!
Co je pro vás největším afrodiziakem?
Jídlo, vidět tu jeho přípravu. Pro mě samotného je afrodiziakum, když vidím ženu vařit. A ještě ke všemu to skvěle chutná. Já třeba velmi rád vařím ve dvou a improvizuju, experimentuju. Od přípravy až po servírování, to je moje, mám to rád. Ale že bych měl jako afrodiziakum nějaké konkrétní jídlo, to ne.
Hlídáte se nějak v jídle?
Trošku samozřejmě musím. Já si vždycky musím koupit nějaký parádní hodně drahý oblek, do kterého je mi blbé ztloustnout. (smích) Potom by mi to bylo strašně líto.
Všímám si, že chodíte vždycky vystylovaný. Máte stylistu, nebo talent?
Stylistu nemám, ale nabízeli se. Začalo mě to bavit poměrně nedávno. Dokonce i navrhuju košile. Ale děkuju za poklonu. To ani není moje práce, co mám na sobě. To teprve přijde
Kdy tedy ta vaše láska k módě vzplanula?
Když jsem byl poprvé slavný. (smích) To jsem hrál v seriálu Ošklivka Katka, který byl poměrně debilní. Hrál jsem tam ředitele módní firmy a v té době jsem byl mírně řečeno hodně mimo, co se módy týče. (smích) Poznal jsem fungování a běh značky. Nemyslím na základě seriálu, ale díky firmám, které na natáčení spolupracovaly. Dnes už jsem na tom dobře, a tak si fituju sám oblečení i na natáčení Ordinace v růžové zahradě. A ta návrhářka je s tím v pohodě, mám volnou ruku.
Mě by zajímalo, jak jste byl mimo? (smích)
Žil jsem nějakou dobu jen na venkově se zvířaty a ta byla pro mě primární, módu jsem neřešil. Dneska jsou pro mě zvířata pořád důležitá, ale přitom nechci vypadat jako idiot. Modely, které nosím k ovcím, by stály za to vyfotit! (smích)
Neměla na to trochu vliv i vaše bývalá přítelkyně, modelka?
To ano. A seznámil jsem se s módními návrháři, se kterými se nyní přátelím. Současně díky nim vidím do nejprestižnější módní značky na světě a vím, jak to tam funguje. Teď jsem byl dokonce na pařížském Fashion Weeku a byl to opravdu zážitek. Tam se jen tak někdo nedostane. Fascinuje mě to. To je úplně jiná dimenze.
Jak jste se tam tedy dostal?
To raději nebudu moc rozmazávat. (smích)
Teď už musíte!
Dobrá. (smích) Mám v Paříži jednu známou, která v tom odvětví pracuje, a díky ní jsem se tam dostal.
Fotky
