Historie
Původ nejmenšího plemene psů je opředen legendami. Vlastí čivav je oblast Chi-hua-hua, dnešní Mexiko, podle které jsou čivavy také pojmenovány. Pravděpodobně jsou to potomci svatých psů Toltéků, Mayů a Aztéků a byli chováni převážně k náboženským účelům. Mnoho božstev těchto indiánských kmenů mělo zvířecí podoby, často právě psí. Podle tehdejších představ o posmrtném životě se zemřelý postupně dostával do stále hlubších prostorů podsvětí, až se po čtyřech letech ocitl v devátém prostoru na břehu vodní plochy. Převoz přes řeku obstarávali psi a ten, který v zemřelém poznal svého bývalého pána, ho pak provázel na další cestě podsvětím. Proto bylo u těchto indiánských kmenů zvykem pohřbívat psa společně s jeho pánem.
Archeologické nálezy pozůstatků čivav spadají do doby 1300 až 500 let př. n. l. Nalezeny byly i četné sošky malých psů, které se čivavám nápadně podobají.
Podle jedné teorie se malí psi dostali do Nového světa s loděmi Vikingů, pravděpodobněji jsou to však potomci psů portugalských námořníků.
Čivava byla poprvé vystavena v září 1923 ve Filadelfii. K nám byla první krátkosrstá čivava dovezena v roce 1971, o pět let později pak i čivava dlouhosrstá.

Celkový vzhled
Čivava je pejsek velmi malý, ne však na úkor zdraví a harmonického vzhledu. Hlava čivavy je poměrně velká, jablíčkovitého tvaru. Nos je krátký, oči výrazné a stavba těla pevná. Hřbet je rovný, končetiny jsou střední délky. Čivava má energický pohyb, ocásek je vztyčený a nesený obloukem nad hřbetem. Chována je ve dvou varietách - krátkosrstá a dlouhosrstá. Jsou povoleny všechny barvy srsti. Normální váha dospělé čivavy se pohybuje mezi 1,5 a 2 kg, výjimečně může vážit i 0,5 kg. Znakem tohoto plemene je fontanela - lebeční kost není na temeni srostlá. Dnes již však není fontanela žádoucí a měla by být co nejmenší.

Charakter
Čivava je temperamentní, ostražitý, velmi přítulný a odvážný pejsek. Není žádným rozmazleným trpaslíkem, je to velká psí osobnost, i když poněkud menšího formátu. Nejoblíbenější činností čivavy je mazlení s páníčkem, na kterého je silně citově vázána. Je věrná a svého člověčího kamaráda si žárlivě střeží. Čivava je ideálním průvodcem lidí, kteří jsou odkázání na malý životní prostor a mají dostatek času, lásky a pochopení pro maličkého psího přítele.

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku.

 Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teriér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl, to by znamenalo konec lovu, a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Fotografie teriérů z 19. a z počátku 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto "plemene". Nešlo o jednotný typ, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro ně byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejich majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Tento farář měl téměř bílé, hrubosrsté, malé psy dobré kvality, na které se nesmí zapomenout. Reverend John Russell byl jedním z nejstarších členů Kennel Clubu a je dodnes znám jako chovatel jedné z velmi lovecky upotřebitelných větví foxteriéra - po něm pojmenované Jack Russell Teriér. Tato větev je neotesanější, primitivnější formy a má kratší běhy, než moderní výstavní typ.

Kolem roku 1818 si Jack Russell od jednoho mlékaře jménem Marston obstaral teriéří fenu jménem "Trump". Muselo se jednat o fenu velmi podobnou foxteriérovi, každopádně neměla tak nízké končetiny jako dnešní Jack Russell teriéři. Vždy upřednostňoval bílé psy se žlutými znaky. Russell choval krátkosrsté teriéry podle vzoru "Trump", s dlouhými končetinami, kteří mohli při lovu držet tempo s honiči. Můžeme se domnívat, že "Trump" byla skutečně zakladatelkou chovu Jack Russell teriérů. Ačkoliv byl Russell jedním ze zakladatelů Kennel Clubu a až do své smrti zůstal jeho členem, své teriéry po roce 1869 nikdy nevystavoval a nenechával je ani registrovat do plemenné knihy Kennel Clubu. Během šedesáti let své chovatelské činnosti Russell vytvořil typ tvrdých psů pro lovecké potřeby, kteří byli schopni spolehlivě vyhnat lišku z nory, ale neměli ji usmrtit. Rovněž to byli psi malí, protože nevážili zpravidla více než 15 liber.

Jeho psi byli většinou krátkosrstí. Jejich srst měla strukturu srsti drsnosrstých štěňat. Měli, jak už bylo řečeno, vyšší končetiny než dnešní Jack Russell teriéři na kontinentu. Jack Russell sám vystavěl svůj chov zjevně velice cílevědomě. Jeho záznamy jsou zřetelné a velice spolehlivé. Když svůj chov upevnil, prováděl přikřížení cizí krve jen velmi zřídka. Řeč je o psu "Old Jack", pracovním teriérovi, z chovu Kapt. Percy Williamse, který na výstavách získal mnoho cen. Russell v šedesátých letech použil tohoto psa pro svůj chov. Počínaje rokem 1880 jsou vystavováni různí psi, kteří měli za předky Jack Russell teriéry, například roku 1880 "Carlise Tack" dcera Jack Russell - feny "Fuss". Další úspěšnou fenou byla "Pussy", tato byla panem Woottonem prodána chovateli, vystavovateli a rozhodčímu S. E. Shirleyovi za fantastickou cenu 40 liber šterlinků (pro porovnání v té době roční plat vikáře činil 60 liber!). Po Russellově smrti se jeho psi rozptýlili. Velká část se dostala k panu C. H. Bassetovi z Watermonth Castle u Ilfracombe. Psi měli tehdy již kratší končetiny, než tomu bylo u prvních psů Jacka Russella a měli poněkud kratší čenichy. Zachovala se jména a historky. Slyšíme zde o činech psa jménem "Tip", "Nelson" nebo "Nettle" atd.

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho, než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné.

 

Pejskové pro Vás jen tak pro radost mě se ti hafíci taky líbí takže doufám,že udělají radost i vám.Nechápu jak tokovým hezkým roztomilým zvířátkům,může někdo ubližovat.

Byla bych ráda kdybyste psali náký komentíky mockrát děkuju L.